14. prosince 2022 Aktuálně

Příběhy pomoci: Ve válce ztratila dceru, v Čechách se stará o vnuka

Rozhodnutí jeho rodičů mu zachránilo život. Oni o ty své ale přišli. Řeč je o dnes už patnáctiletém Sergejovi z Ukrajiny. Ještě před rokem to byl obyčejný puberťák, který se kvůli vybranému učilišti přestěhoval od rodičů k babičce na pomezí Charkova, Doněcka a Luhanské oblasti na Ukrajině. Tehdy ještě netušil, že mu změna adresy zachrání život. A co se stane, by ani v nejhorším snu nenapadlo také jeho babičku paní Ludmilu.

Sedmdesátiletá Ludmila nyní uklízí na noční směny. Nestěžuje si. I když na Ukrajině vystudovala ruský jazyk a literaturu a také management, pracovala jako vedoucí katedry. V Čechách je ale v bezpečí ona i její vnuk Sergej. Utekli sem před válkou. Ta vzala Sergejovi rodiče a Ludmile dceru. Ludmila pláče. Zatímco 1. duben by měl být dnem rozverných vtipů, pro Ludmilu to tak už nikdy nebude. V ten den se snažila dovolat své dceři, Sergejově matce. Telefon byl hluchý. Stejně i druhý den. Zavolá tedy její sousedce. Ta jí stačí říct, že půlka města již neexistuje. Neexistuje ani dům, kde její dcera bydlela. Dcera i zeť paní Ludmily jsou po smrti.

I když se do té doby Ludmila se Sergejem snažili na válku připravit třeba tím, že si upravili garáž na bunkr, zásobili se potravinami a spojili se kvůli bezpečnosti se sousedy, teď se situace mění. Sergej nemá čas truchlit nad smrtí rodičů, babičce volá záchranku kvůli zhroucení. Poté začne balit. Na cestu vezme jen potraviny pro sebe a babičku a jako jedni z posledních odjíždějí 5. dubna z nádraží v patnáct kilometrů vzdáleném Kramatorsku. Poté se nádraží stává cílem zabíjení civilistů. Naši uprchlíci chtějí do Bulharska. Po cestě ale potkávají krajany, kteří míří do České republiky, tam jsou podle nich lidé ochotní prchajícím Ukrajincům pomoci. S těmito lidmi se dostanou až do blízkosti Jindřichova Hradce, kde se společně ubytují.

Pro tyto dva uprchlíky začíná nová etapa života. Paní Ludmila se seznamuje s tlumočníkem Charity, který ji požádá, aby se stala mluvčí a informátorkou zdejší ukrajinské komunity. Paní Ludmila nabídku přijímá a díky tomu se také dozvídá o osudech ostatních uprchlíků. Možná i proto si uvědomí, že chce dál žít pro sebe, svého vnuka Sergeje a také tyto lidi, kteří ji potřebují.

Není to ale jediná nabídka, kterou Ludmila dostane. S uprchlíky přicházejí také děti, které plní nedalekou školu a uvítali by zde učitelku, která by se o své malé krajany dokázala postarat. Dojíždění do školy je ale komplikované přestupy a poté musí ještě sedmdesátiletá žena jít kus pěšky. Po prvním dni, kdy jí pomůže i pracovnice Charity, chce práci vzdát. Je to pro ni fyzicky i psychicky opravdu náročné. Naštěstí ji ale povzbudí tlumočník: „Vy patříte tam. Do školy. K dětem. Ony jsou vaše naděje a vy jejich.“ Ludmila se tedy vrací mezi ukrajinské školáky a vydrží s nimi až do konce školního roku. Její přítomnost v posmutnělých dětských tvářích vyvolává znovuobjevenou radost. Vydří i díky ochotě a vstřícnosti ředitelky školy. Za pomoc její velmi vděčná.

Nyní žije Ludmila se Sergejem v Třeboni, kam se přestěhovali kvůli Sergejovu studiu. Chlapec je talentovaný, takže byl přijat i do hudební školy, kde hraje na akordeon. Dělá Ludmile radost, těší se, až ho uslyší na vánočním vystoupení.

A co bude dál? „Až bude vnukovi 18 let, dám mu svobodu se rozhodnout, kde chce žít. Budu respektovat, i když se rozhodne pro návrat na Ukrajinu. Má tam kamarády,“ říká Ludmila. I když má ještě jednu dceru, stěhovat se k ní nechce, žije totiž v Anglii. Tamější klima však Ludmile nesedí. Chce zůstat v České republice, v zemi čestných lidí, kteří jí pomohli.